My point of view on.. #2

Ahooj! Tak se stalo přesně to, čeho jsem se bála - času jsem tenhle týden měla ještě míň než jsem myslela, že mít budu. V úterý 2 hodiny doučování matiky na středeční test, příchod domů, psaní seminárky + opakování toho, co jsem se doučila. Navíc se mě zase chytla má milovaná úzkost a tak jsem od pondělí do středy téměř nespala a snažila se s tím nějak přežít. Ve středu jsem odpoledne byla po delší době ve fitku a musím říct, že mi to pomohlo jak nikdy. Strašně mě to jakoby nakoplo a uvědomila jsem si, že se jako vážně nemůžu takhle chudinkovat a od tý doby je mi tak nějak líp. 

Špatné nálady, úzkosti, stres

Konec školního roku u mě vždycky patří k tomu nejhektičtějšímu a nejhoršímu období celého roku. Minulý rok jsem kvůli tomu skončila i u psychologa a letos jsem k tomu taky neměla daleko. Přijde mi, že ze všech stran je vyvinutý hrozně velký tlak a jediný co v hlavě vidím jsou všechny ty datumy, kdy musím něco odevzdat, napsat, přečíst nebo dodělat. Neřekla bych o sobě, že jsem zrovna člověk, který by trpěl psychickými poruchami jako je depresivní nebo úzkostná, ale přijde mi, že každý rok v tuhle dobu mám jejich příznaky. Nespím, když mám jen chvíli, kdy mám čas nějak přemýšlet, tak mám pocit, že se mi všechno sype a reakcí na to cítím, jak se ve mně všechno svírá, špatně se mi dýchá, chce se mi zvracet, začnu z toho brečet a nemůžu přestat dokud to všechno nevybrečím, letos se mi k tomu přidaly i pocity na omdlení. A co v tu chvíli dělat? Jak se uklidnit? A jak se toho zbavit úplně? V tu chvíli asi nejlepší co můžete udělat je se prostě vybrečet. Tím, že to budete zadržovat, se vám rozhodně neuleví. Takže se prostě vybrečte, pak si utřete slzy a běžte dál a zkuste si vždycky říkat, že tohle bylo už naposledy. Nejlepší je si udělat třeba čaj. Ten přírodně uklidňuje.. Čokoláda a jiný sladkosti jsou sice fajn, ale fungují krátkodobě a po vyprchání jejich ‘’účinku’’ se cítíte ještě hůř. U mě tyhle stavy přetrvávají zejména 3/4 dny, když je to dlouhodobější, tak to značí, že to sama nejspíš přejít nezvládnu. Mně osobně nejvíc na úplný ‘’zahojení’’ pomáhá, když trávím čas s rodinou, nebýt sama zavřená v pokoji, ale sedět s rodičema v obýváku nebo u jídelního stolu, dále je to poslední dobou fitko, začala jsem si nechávat mobil ve skřínce a tak tam vždycky můžu úplně vypnout a soustředit se jen na sebe a nejdůležitější je si to přiznat a když přijde ten správný moment, tak si říct dost, postavit se na nohy, uvědomit si zpátky, jaký jsou vaše hodnoty, kdo jste a zvednout hlavu a jít dál.

Budoucnost

Jedno z témat, o kterém jste mi psali, že by vás zajímalo si o něm přečíst byla i budoucnost. Jak já vidím svoji budoucnost a jak si jí ''formovat''. Pro mě je celkem těžký o tomhle psát, protože to je i zároveň jedna z věcí, které se nejvíce bojím. Mám strašný strach, že když moje budoucnost nebude vypadat tak, jak si jí představuju, tak budu mít celý život zkažený. Když nedostanu práci, o které sním, když nebudu bydlet a žít tam, kde chci, když nebudu mít partnera, kterého jsem si vysnila atd.. Ono je ale na jednu stranu nemožný si to takhle plánovat, život se nedá plánovat, život se musí žít a přijímat to, co vám nabídne. Moje vysněná budoucnost vypadá asi tak, že úspěšně odmaturuju, dostanu se na Univerzitu Karlovu na fakultu sociálních věd s oborem média a management, budu mít byt v centru Prahy se svým přítelem a k tomu budu pracovat v módním odvětví.. Jestli to tak ovšem bude, to už mi nikdo nezaručí. Taky se může stát, že mi přijde do života něco úplně jiného a třeba se rozhodnu toho všeho vzdát a pojedu se starat o děti do Afriky. Váš život se může každý den změnit a obrátit úplně jiným směrem. Může se stát, že zítra vyhrajete miliardu v loterii nebo taky, že vás přejede auto a nikdy nedosánete toho, co jste vždycky chtěli. A když  přesně nad tímhle uvažuju, tak se většinou dostanu do fáze, kdy si řeknu, že vážně musím žít každý den tak, jako by byl můj poslední. Milovat ho jaký je teď a ne milovat tu vidinu zítřka, protože zítřek neexistuje. Žít v přítomnosti, protože minulost nezměníte a budoucnost neovlivníte. Jediný jak jí ovlivníte je, že budete dělat to maximum co můžete a zbytek nechte na osudu/vesmíru/světu, nazývejte si to jak jen chcete. 

Hodnoty života 

Na tohle téma mě přivedla má kamarádka Agáta, se kterou jsem byla teď přes víkend a její cesta na rok studovat do Jihoafrický republiky, za což jí mimochodem hrozně moc cením a obdivuju. Když jsem se jí ptala, proč si vlastně vybrala pro studium právě tuhle poměrně nebezpečnou destinaci, tak mi na to řekla, že vidí, jak žije v době, kdy tady všichni máme všechno, co pro život potřebujem a berem to jako samozřejmost a ona si chce vyzkoušet a hlavně vidět, jak to funguje tam, kde třeba mít dostatek vody na to se sprchovat dlouhé minuty samozřejmost není. A má pravdu. Všichni jsme hrozně zhýčkaní a kor naše generace, kdy jsme nezažili žádnou válku, ani třeba komunismus jako naši rodiče/prarodiče, můžeme dělat úplně cokoliv, cestovat, nestát hodiny frontu na blbý banány, nežijeme ve strachu, kdy nám někdo zazvoní na dveře, že jsme předvolaní před nějaký výbor, ani kdy nám přijde zpráva, že náš otec/bratr padnul v boji. A stále si všichni stěžujeme. Vadí mi to i u mě, vím, že to sama dělám. Hroutím se kvůli každý kravině, neavážím si dostatečně toho, že mám střechu nad hlavou, že mám kompletní rodinu, že mám skvělý kamarády, přítele, že mám každý den až nadbytek jídla, pití, netrpím žádnou nemocí, mám všechny končetiny, dostatečné vzdělání a takhle bych mohla pokračovat až donekonečna. Proto jsem se rozhodla, že si každý den, když vstanu, budu říkat za co jsem vděčná, cokoliv co mě zrovna v tu chvíli napadne, protože toho je hodně a věřím, že můj život bude tímto zase o něco lepší. Tak do toho pojďte se mnou a radujte se ze všeho, co ve svém životě máte.

Pište mi dál vaše návrhy nebo i váš postoj k tématům, o kterých tu píšu, protože mě samotnou zajímá váš názor a jak na ně nahlížíte!

Mějte se krásně!

Vaše Lia.