That's life, though.

Po 20 dnech od vydání posledního článku jsem se konečně odhodlala něco napsat. Řekla jsem si, že vypsat se mi pomůže si urovnat myšlenky a pokusit se ukázat, že v životě se vám vyskytnou chvíle, které jsou nepříjemné, bolí, naštvou vás do běla, ale nemůžete s nimi nic dělat. Jen stojíte v brnění, se zbraněmi v ruce a jste připraveni bojovat, ale problém je, že s tím bojovat nemůžete, protože tam jste sami a bojujete maximálně sami se sebou, bez žádného výsledku. 

Občas si říkám, že život je strašná tragikomedie. Asi bych začala mou další uzavřenou životní kapitolou - další ukončený vztah, o kterém jsem si myslela, že může být už napořád. Před tím, než jsem byla s Martinem, tak jsem měla roční pauzu od vztahů a za ten rok jsem si postavila určitou citovou bariéru a nechtěla jsem za ní nikoho pustit, protože jsem se bála, že mi to ublíží. Když jsem jí tedy zbourala a nechala se ovládat city, bylo to krásný. Během tak relativně krátké doby jsem zažila nespočet nádherných momentů, kdy jsem měla pocit, že mi patří celý svět, byla jsem silná, neomezeně šťastná a občas mi přišlo, že snad i létám. Jenže létat nemůžete napořád, občas se musíte vrátit zpět na zem a ta přistání nebývají úplně hladká. 

Rozchody bolí, asi jsem zatím nezažila horší citovou bolest než při rozchodu. Rozloučit se s člověkem, který pro vás ještě včera znamenal celý život a najednou máte být pomalu cizinci, je jedna z nejtěžších věcí, co budete v životě absolvovat. Ale nesmíte dovolit, aby vám ta bolest a ten strach z toho, co bude dál vzala to krásný a pozitivní, co jste zažili. Ničeho nelituju, nelituju toho, že jsem tu svou bariéru zbourala, protože kdybych tak neudělala, nezažila bych nejkrásnější dny v Římě, necítila bych se tam výjímečně a ani bych nevěděla, co to znamená někoho opravdu milovat.

Jen je na čase jít dál, vzít si to hezký, uchovat vzpomínky a poučit se. Věnovat si ještě poslední pohled, poslední objetí, poděkování za všechno, co jste díky tomu druhému zažili a každý se pak vydá svou vlastní cestou. A kdo ví? Jestli se ty cesty mají protnout, tak se znovu protnou a když ne, tak očividně každý chce jít v životě někam jinam a nepřineslo by to v budoucnu štěstí ani jednomu.. A to je život.

Chci tím říct, že život si nemůžete naplánovat tak, jak chcete nebo tak, jak se vám zdá, že je pro vás to nejlepší. Asi hodinu zpátky mi volala kamarádka, která ještě včera byla nejšťastnější na světě, protože udělala maturitu a myslela si, že teď už jí nic nemůže rozhodit, že je zase úplně v háji, protože během jedné noci a dopoledne se na ní vyvalilo něco, co myslela, že je uzavřený a nemůže jí to nijak ohrozit.. Asi život no. Stejně tak jako další kamarádka mi včera brečela do telefonu, že si myslí, že její vztah je u konce a dneska už je zase všechno jasné a vztah se jí nebortí. Život. Jednou jste nahoře, jednou dole. Někdy to je otázka minuty, vteřiny a váš život je zas v jiných kolejích. 

Uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem se považovala za optimistu, jsem spíše pesimista. Dost dramatický pesimista. Když se mi v životě zbortí jeden článek, tak mám pocit, že se zbortily všechny a najednou nemám nic. Utápím se v té ''tragédii'' a nevidím žádné světlejší zítřky. Nepodaří se mi jedna věc a automaticky už vidím, že cokoliv dalšího udělám, tak to dopadne stejně špatně. 

A to je něco co chci teď změnit. Chci změnit svůj přístup k životu, chci se naučit milovat život úplně se vším, co přinese, ikdyž je to teda sakra těžký, tak jsou lidé, kteří to dokázali a nic, co pro ně život připraví je nerozhodí natolik, že by s ním nadobro skončili, uzavřeli se do své ulity a nezajímali se o to, co na ně čeká za rohem. 

Bála jsem se tento článek napsat a ukázat že v mém životě není něco v pořádku, protože mám svoje debilní přesvědčení, že jen život bez chybičky a smutku je ten dokonalý, ale pak jsem si vzpomněla na slova mamky ''není nic špatného na tom ukázat a říct to, co zrovna cítíš..'' a uvědomila jsem si, že jedině život, kde se objeví i pláč a bolest se dá považovat za ten dokonalý. 

Vaše Lia.