Upřímně mě mrzí, že jsem s touto úvahou začala až teď, po 19ti letech mého života, protože si myslím, že kdybych se nad mou povahou a povahách lidí zamyslela už dřív, ušetřilo by mi to nemálo problémů a zbytečného dohadování. Ale tak, lepší pozdě než nikdy ne?
Hlavním problémem všeho mého počínání je a bylo, jak jsem si nedávno uvědomila, to, že jsem se málokdy zamyslela nad sebou a mým postojem k dané věci. Většinou jsem se k problému stavěla tak, že jsem vinila ty druhé za to, že něco není v pořádku a podle mých představ. Vinila jsem je, že oni jsou ti špatní, co nechápou můj pohled, že nesoucítí s mým pocitem, že nedokážou identifikovat co zrovna mám na mysli. A až teď, když jsem si to otevřeně přiznala vidím, jak moc sobecké to ode mě bylo. Největším dovršením bylo když jsem v autě poslouchala písničku od Sheerana "Save myself", kde zpívá "And before I blame someone else, I've got to save myself" a přesně o tom to celé je.
Nejdřív si musíte zamést před vlastním prahem, ujistit se, že vaše chování je adekvátní k situaci, že jen neviníte druhého člověka za váš vlastní bordel.
Je strašně těžký si to v danou chvíli přiznat, ale ničí pravda není nikdy stoprocentní. V debatě s jinou osobou tam jsou vždycky dva články, které můžou mít svůj pohled na věc a je důležitý si tohle uvědomit. Vztahy obecně jsou o dělání kompromisů a snaze pochopit toho druhého, proč reagoval tak jak reagoval. Každý člověk je jedinečný, ani jednovaječný dvojčata nejsou úplně stejná. Neboli každý člověk bude vždy na trošku jiné vlně a bude vnímat věci jinak než právě vy.
Když si to celé po sobě čtu, tak si přijdu strašně hloupá, že jsem si kdy mohla myslet, že mám právo na to určovat, že určitě já jsem ta, co má pravdu.
Lidské vlastnosti jsou jako škála barev, je nekonečně mnoho odstínů a možností, jaké barvy v sobě člověk má. Taky nejde úplně říct, které jsou ty špatné a které ty dobré. Jde jen o to, najít k sobě člověka, který tu vaší paletu barev bude mít rád i barvama, který se mu třeba tolik nelíbí.
Já tu méně snesitelnou část sebe nazývám Černý pasažér (Dexter for life<3). Je mojí součástí a není možné se ho zbavit úplně. Představuje mé horší vlastnosti jako celek a v moment, kdy si to představíte tímto stylem, mnohem líp se vám žije, protože najednou na to celé nahlížíte jako na věc, se kterou můžete pracovat. Každý nějakého takového pasažéra má, jen se s ním musíte smířit a vědět že tam je, abyste i s ním mohli žít a on vás neomezoval. Já jsem, doufám, toho svého už objevila a teď se jen snažím přijít na to, jak ho nenechávat ovládat mé já.
Celý tento článek je spíše hrstka mých myšlenek a úvah a proto se omlouvám pokud vám nedává úplně smysl.
P.S. Pokud jste někdy byli obětí mého černého pasažéra, tak se vám tímto moc omlouvám. Pracuji na tom.
With love,
Lia
Žádné komentáře:
Okomentovat