Who am I?

Je 9 večer a já jedu úplně vyčerpaná domů z celodenního natáčení ve Zlíně, mám toho opět na srdci nějak moc a taky mám chuť zase nějakou část toho mého (ne)obyčejného života popsat. 

Nevím, jestli to je tím, že strárnu nebo tím, že jsem svou “velkou” kariéru blogerky pověsila na hřebík, ale už zkrátka nedávám světu vědět tolik o mém životě, jako tomu bylo dřív. Dříve to byly instastories na denní bázi. Všechno, co jsem dělala jsem fotila, aby to přeci vypadalo že mám život. Že bych týden nepřidala žádnou fotku do feedu? Nereálný! A najednou je to pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem od toho upustila, a co víc, zjistila jsem, že mi je takhle vlastně lip! 

Představa, že jsem to mohla třeba jednou dotáhnout na úroveň, že bych měla pravidelné spolupráce, tisíce lidí, které by ke mně vzhlížely a jakousi “slávu”, se sice zdá na jednu stranu hezká, ale na druhou mi došlo, že taková prostě nejsem a upřímně tohle všechno ani nechci.

Asi jsem vždycky byla spis ten nevýrazný pozorovatel, který nepotřebuje být ve spotlightu, ale stačí mu to pozorovat z dáli. Už odmalička jsem se pohybovala mezi filmovými kulisami a milovala jsem to (a stále to miluju)! Když jsem ale asi ve 13ti letech byla v posledním kole castingu na hlavní roli v pohádce, tak jsem prostě cukla a řekla, že hrát nechci. To samé mám s veškerými blogerskými akcemi, na které mě občas vezmou mé “slavnější” kamarádky, jako třeba Vali. Užívám si to, ale opět si tam přijdu dobře spíš jako ten nezaujatý pozorovatel. 

Ačkoliv jsem si to hodně dlouho nechtěla připustit, tak teď, po 21 letech mého života, to o sobě (a hlavně sama sobě) přiznám. Je mi lépe ve stínu. 

Je těžké se vymanit ze škatulky, kterou vám udělí někdo jiný, ale přijde mi, že utéct ze škatulky, kterou jste si postavili vy sami, je ještě těžší. 

Mám pro vás takové menší shrnutí posledních měsíců toho mého života ve stínu, abyste věděli, že tedy žiju :D 

Už to bude přes půl roku, co bydlím s tím mým milým Martinem a je to skvělý! Teď mě napadlo o prvních měsících bydlení s partnerem napsat článek, protože to je téma samo o sobě a některé z vás by mohlo zajímat (?).

- první týden <3

Pracuji jako social media content creator a copywriter (si přijdu důležitě :DD) pro českou značku Elka a zjistila jsem, že tvořit sociální sítě pro někoho mi jde a baví mě víc, než tvořit mé vlastní. 

Měním vysokou školu. Ano, patřím mezi tu řadu lidí, kterým se nepodařilo napoprvé vybrat správně a mé studium Teritoriálních studií na Univerzitě Karlově byl velký krok vedle. A tak budu studovat Mediální studia na MUP. A ano, na soukromé škole, na což lidé často lidé reagují s opovržením, ale víte co? Já se tam strašně těším! 

Od té doby, co jsem se odstěhovala od rodičů s nimi mám neskutečně krásný vztah, hlavně s maminkou a to je něco, za co jsem každý večer, když jdu spát, nejvíc vděčná.

-Jak tohle mímo může být už ve 2. třídě? Nechápu.<3

Naučila jsem se za sebou a mou povahou stát a nesesypat se jako domeček z karet, když mi někdo něco vyčte nebo nedělám něco “co bych měla”. Stále na sobě pracuji, vyslechnu si případnou kritiku, ale to, jestli s tím něco chci nebo nechci dělat, je čistě na mně.  

A víte, co je na všech těchto pozitivních faktech nejkouzelnější? Že ke každému, opravdu ke každému patří nebo patřilo i nějaké negativum. Bydlení s přítelem nebylo odzačátku tak růžový, jsou dny, kdy mě moje práce pěkně se*e, to, že půjdu na soukromou školu mě hodně dlouho trápilo, mám sice skvělou rodinu, ale také hodně nemocnou babičku a to, že jsem se naučila přijmout mou povahu bylo poté, co jsem si poměrně bolestně vyslechla od svých nejbližších kamarádů, že jim mé chování v některých situacích vadí (poměrně paradox, ale takový můj život je). Jde o ten balanc. :) 

A taky jsem díky tomuto článku znovu objevila mou lásku ke psaní. Tak přeci jen jsem asi tu kariéru blogerky nepověsila úplně na hřebík. 

Lia