Chtěla bych se tu rozepsat o šikaně na školách, což je téma, o kterém se moc nemluví, ikdyž je bohužel čím dál častější. A vzhledem k tomu, že jsem si sama něčím podobným prošla, tak o tom můžu mluvit z vlastních zážitků a pocitů.
S nástupem sociálních sítí se už tak často nevyskytuje šikana v podobě vyloženě fyzického násilí nebo jiného “reálného” ubližování, ale přeměnila se na takzvanou “kyberšikanu”.
Kyberšikana spočívá v tom, že dané osobě ubližujete skrze sociální sítě. Například výsměšné komentáře, zakládání profilů s fotkama dané osoby a jejich zesměšňování, psaní nenávistných zpráv a tak dále.. Dost často začíná poměrně nevinně a tomu šikanátorovi nemůžete vlastně nic říct, protože přeci “o nic nejde”. V pokročilejším stádiu to ovšem může vést až k psychickému zhroucení té osoby a následky toho si s sebou může nést hodně dlouho, ne-li napořád.
Moje léta na střední škole nebyla vždycky procházka růžovým sadem. Byly i chvíle, kdy jsem ráno zvracela z toho, jak moc jsem se do tý školy bála jít a jak nepřijemně mi tam bylo.
Všechno to začalo když mi bylo asi 16, což bylo v nějakém druháku. Začala jsem chodit s Jakubem a očividně jsem tím zasáhla určité lidi ve třídě (asi tím, že Kuba byl veřejně známý, zajímavý, nevím). Jedna spolužačka, se kterou jsem se hodně bavila mi v té době z ničeho nic začala psát zprávy typu “stejně tě jednou pošle do prdele a ty zůstaneš sama, já se s tebou bavit nebudu” nebo (teď doslova cituji) “až vedle něj jednou chcípneš, koupím ti bílou rakev” - ne, taky jsem to nepochopila, ale k tomu, aby mi to ublížilo, to stačilo. Všichni se se mnou přestali bavit a pak jsem na instagramu u různých lidí ze školy viděla hashtagy s větama, které jsem kdy té holce napsala. Celá tahle aféra vyvrcholila v to, že mi pak na snapchat chodily snapy se slovy “chcípni mrdko”.
Po prázdninách se situace celkem uklidnila a další rána přišla až někdy na jaře. Byla jsem s lidma z Prahy na plese a z ničeho nic mi přišla zpráva od spolužáka a dalších lidí, kteří byli spolu na lyžáku. “Hele jsi fakt kráva, všichni tě nesnáší, jsi vadná, běž do prdele.” Tím, že jsem v tu dobu na tom byla psychicky už tak dost špatně, tohle byla poslední rána a skončila jsem až u psychologa.
Do školy jsem chodila dál a rodiče mě přemluvili, abych neodcházela. Vybudovala jsem si určitou zeď a už si tam nikoho nepouštěla k tělu.
K tomu všemu se ještě přičítalo to, že spolužačky u mě ve třídě dost řešily postavy a hubnutí atd. To vedlo k tomu, že jsem se pomalu styděla před nimi jíst, aby si o mě neříkaly, že jsem zase ztloustla.
Vím, že takhle to všechno působí jako maličkosti, ale o tom to přesně je. Jsou to ty maličkosti, které vám ublíží nejvíc, zvlášť, když se postupně nastřádají. Myslím, že podobnými situacemi si prošlo hodně lidí a vůbec se o nich nemluví, ale mělo by. Není to normální a nemělo by se to dít.
Tento článek chci ukončit slovy z mého milovaného filmu Wonder. “Be kind for everyone’s fighting hard battle”. To, že se někoho budete snažit dostat dolů, vás nahoru neposune. A pokud vidíte, že se něco takového děje někomu ve vašem okolí, nebuďte ovce a nejděte s davem. Možná ten člověk zrovna čeká na vaši pomocnou ruku.
Pokud se někomu z vás dělo něco podobného, tak mi ho klidně napište, ráda si váš příběh přečtu a třeba i poradím.
Mějte se krásně<3
With love,
Lia
Žádné komentáře:
Okomentovat