Znáte ty dny, kdy se vzbudíte a už víte, že to bude jedno velký špatný? Strašně dlouho jsem se snažila se naučit takový to pozitivní myšlení. To myšlení, které by vás mělo právě před těmito dny ochránit. Ale marně. A ve finále si myslím, že se takovým dnům bránit ani nemusíte.
Můj pátek byl nejvíc ukázkový příklad debilního dne. Vstala jsem, šla si udělat livance, který se mi VŠECHNY připálily, když jsem se šla oblíkat, tak jsem měla fakt extrémní módní krizi, že jako VÁŽNĚ nemám co na sebe, hádala jsem se s kamarádkou kvůli fakt BLBOSTI a navíc jsem musela stihnout autobus do Prahy, který jsem samozřejmě taky NESTIHLA. V návalu emocí jsem se totálně sesypala, rozbrečela a měla jsem pocit, že já, i celý můj život je k ničemu. Do toho jsem si vzala nový, takový ty síťovaný ponožky, který ovšem vůbec nedržely na noze a celý den jsem si je musela vytahovat a to mě ubíjelo ještě víc a víc. K těm ponožkám se ještě vrátím později. :D Odpoledne se k tomu navíc přidala extrémní bolest hlavy a to byl moment, kdy jsem si už fakt myslela, že ten den umřu. V 5 jsem měla mít sraz s Ditou, protože jsme spolu šly na koncert Toma Odella (asi nemusím zmiňovat jak jsem na to vážně neměla náladu) a tak jsem se rozhodla, že předtím pojedu ještě na byt, kde se dám nějak dohromady, udělám něco s tím rozteklým make-upem a třeba bude líp.
SEK.
Vrátíme se k těm ponožkám. Díky těm ponožkám se mi z vteřiny na vteřinu moje nálada zlepšila tak o 10000%. Nebo ne tak díky těm ponožkám, ale díky mému geniálnímu vynálezu. Na byt jsem přijela totálně zpruzelá, ponožky byly až někde pod kotníkama a já už neměla sílu je znovu vytahovat. A pak mě to napadlo. Rozpustila jsem si culík a v kabelce vyhrabala ještě jednu černou gumičku. Ty gumičky jsem si natáhla na nohy přes ty ponožky a světe div se, ony najednou fakt držely, kde měly! :D Ta radost, jakou mi tahle blbost udělala, mi najednou vyléčila mojí bolest hlavy a vydržela mi až do teď.
Nikdo nemá rád dny blbec, kdy se vám všechno sype a máte pocit, že když ten den neumřete, tak už neumřete nikdy, ale přeci jen na nich něco je. Kdyby těchto dnů nebylo, tak by vlastně nemohly být žádný skvělý dny, protože dokud nepoznáte to špatný, nevíte co je dobrý. Kdyby se vám nejdřív všechno nepokazilo, tak by vám taková blbost, jako že vám konečně drží ponožky tak, jak mají, takovou radost neudělala. Je to tak i se životem. Nikdy si nebudete vážit dobrých věcí ve vašem životě, dokud nepoznáte ty špatný. Jen je důležitý v tom najít tu harmonii. Smířit se s tím, že špatný věci se dějou, aby se mohly dít ty dobrý. Nejvíc se mi líbí přirovnání, že život je jako horská dráha. Jednou jsi nahoře, jednou zase dole. Proto se v životě snažte přijímat a nebránit se těm špatným dnům, protože bez nich by to nešlo a nemá cenu proti nic nijak bojovat.
A co vy? Jaký byly vaše dny blbec? A jak jste z nich dokázali vyplout?
With love,
Lia
Žádné komentáře:
Okomentovat