How to: find yourself.

Dneska jsem si vzala do školy notebook, protože mi bylo jasný, že bych se tu jinak unudila k smrti a říkala jsem si, že bych rovnou mohla využít čas a napsat nějaký povídací článek. Přemýšlela jsem o čem tak psát a pak mě napadlo, že bych vám mohla říct pár slov k tomu, jak se mi podařilo najít sebe samu, protože během minulého roku jsem svojí osobnost ztratila a až teď mám pocit, že se vracím do starých kolejí a cítím, že Lia jako Lia je zpátky.

Minulý rok pro mě začal dost nepříjemnou událostí a to byl rozchod s mým prvním klukem, se kterým jsem byla skoro rok. Asi bych nikdy do sebe neřekla, že zrovna já budu taková citlivka a tak moc mě to sejme, ale upřímně to bylo fakt nejhorší období mého života, protože jakmile se vám stane jedna takhle špatná věc, máte pocit, že se vám najednou bortí úplně všechno. Připadala jsem si všude nechtěná, odmítaná, byla jsem až paranoidní. Skončila jsem až u psycholožky a brala jsem i nějaké prášky na uklidnění. Takhle špatný to bylo asi půl roku a po tomhle ''peklu'' přišlo naprostý prázdno, já vlastně úplně zapomněla jak to vypadá štěstí. Samozřejmě že byly světlé chvilky, jako výlet do Vídně, New Yorku, natáčení pohádky, to všechno bylo skvělý, ale jen chvilinku a hodně povrchově. Ale s tím by se ještě dalo žít, problém byl, že jsem najednou nevěděla kdo jsem. Každý den jsem se budila s něčím jiným. Jednou jsem vstala s tím, jak chci být hrozně úspěšná, mít tohle a tamto, druhý den jsem na všechno kašlala a bylo mi všechno úplně jedno. Když jsem se pro něco rozhodla, něco jsem udělala nebo jen řekla, tak jsem si říkala ''a to jsem udělala proč? kdo to vlastně rozhodnul takhle? bylo to moje rozhodnutí?'' 

Až v řijnu 2016 jsem cítila, že se to lepší, vytvořila jsem si skupinku lidí, se kterými se bavím a se kterými se cítím šťastná a sama sebou, oslavila jsem své osmnácté narozeniny, změnila jsem si příjmení na Ramplé, což jsem si přála už třeba 3/4 roky a všechno se zdálo už trochu lepší.

A do toho, jak to je teď mi dopomohl až můj nynější přítel, který mi ukázal, že je na mě spousta věcí, za které se mít ráda, kterými jsem jedinečná a které mě tvoří. Taky jsem začala chodit do fitka a když se to dá všechno dohromady, tak jsem časově tak vytížená, že jsem nad tím postupně úplně přestala přemýšlet a až teď jsem si uvědomila, že jako jo.. Jsem zpátky. Musím na tom ještě hodně pracovat a zlepšovat všechny ty vlastnosti, ale důležitý pro mě je, že mám zpátky svůj základ.

Pokud se vám někdy stane, že přijdete o své já, tak tady mám pár tipů, co určitě nedělat a o co se naopak snažit.

1. NEsnažte se to řesit alkoholem. Skoro celý rok 2016 jsem hodně pila a představa, že nějaký víkned budu doma a uvidím přes snapchat jak všichni někde kalí byla naprosto nepřípustná. A říkám vám, na těch pár hodin je vám ok, ale ráno je vám ještě hůř.. Jak fyzicky, tak psychicky.

2. NEodhánějte od sebe kamarády. To byl další můj super zkrat. Prostě jsem měla pocit, že jsou všichni proti mně, i moje nejlepší kamarádky, tak jsem je postupně začala odhánět a byla jsem na ně fakt hnusná a nakonec jsem zůstala téměř sama a jako.. Nevědět kdo jste a k tomu se cítít úplně sama.. Nic moc.. Ale aspoň jsem díky tomu poznala ty pravé, které se mnou prošly i tímhle a stále se na mě nevykašlaly a jsou se mnou. (Dito, Báro, lav ju <3)

3. NEbuďte s někým jen proto, abyste s někým byli. Po nějaké době od rozchodu jsem chytla takový to ''teď si musim rychle někoho najít'' a tak jsem chodila ven téměř s každým kdo se objevil a bylo mi to vlastně úplně jedno, jestli si rozumíme nebo ne.. Možná, že mě to něco naučilo, ale spíš mě to dost často dostalo do trapný a nepříjemný situace. Počkejte si a až ten pravý přijde, tak to hned poznáte.

4. Snažte se co nejvíc zabavit, choďte cvičit, jóga je úplně nejlepší, najděte si něco, co vás baví, čtěte knížky, obklopte se lidmi, kteří na vás mají dobrý vliv a se kterými se cítíte dobře, mluvte o svých problémech ať už s kamarádama nebo klidně i psychologem - není na tom nic špatného, každý občas tak nějak ''vyhoří'' a asi nejdůležitější je tomu úplně nepropadnout a nevidět to jako konec vaší existence, protože věřte mi, není. 

Po roce můžu opět říct, že jsem zase šťastná a možná ještě víc než kdy předtim, takže se vážně nemusíte bát, že v tý odporný části života zůstanete už napořád.

Kdyžtak mi napiště do komentářů, jestli vás někdy něco podobného postihlo a jak jste to řešili. 

Mějte se krásně!!

Vaše Lia.