Love&Relationships

Vztahy jsou něco, co nás od určitého věku bude provázet až do konce života. Začne to tím, když si poprvý uvědomíte, že se vám líbí ten chlapeček/holčička ve třídě a budete se tomu všemožně bránit, protože s ''tím druhým'' se přeci nebavíme. Pak to přejde do fáze, kde už se tomu nebráníme a přichází první chození za ruce, první pusy a první malinkatý náznak lásky. Postupem času to už jen přibírá na důležitosti. Z ''chození za ruce'' se stanou ''vztahy'' a ze vztahů jakési partnerství až po manželství. 

Mně je 18 let, když nebudu počítat nějaký rádoby vztahy na základní škole, tak jsem opravdový vztahy měla dva, přičemž v jednom jsem nyní. Rozhodně nejsem žádný vztahový poradce nebo někdo, kdo by o tom mohl napsat román, ale přemýšlela jsem nad tím a možná mám pár věcí, o které bych se s vámi na toto téma chtěla podělit.


Když se nad tím zamyslím, existuje nespočet druhů lásky. Ale taková ta nejzajímavější a nejvýznamnějsí je láska první. Já svou první lásku našla na Britských ostrovech na jazykovém kurzu v Bristolu. Jmenoval se James a byl to můj ''skupinový vedoucí'' (lol, vždycky jsem chtěla mít něco nedosažitelnýho). Já vlastně ani nevím, proč jsem se do něj tak zamilovala, nic mezi náma samozřejmě nebylo, už jen kvůli tomu, že mně bylo asi 15 a jemu 21. (fakt se sama sobě teď směju, že jsem si myslela, že by něco mohlo být:DD) Ale to je přesně to. Ta první láska vás pohltí a vy nejste schopni říct ani proč.

Pamatuju si, že to bylo strašný, když jsem po 3 týdnech odletěla domů. Třeba půl roku po tom jsem skoro každý večer brečela, že už ho nikdy neuvidím. Ovšem i díky němu věřím na zázraky, protože se mi po 2 letech, co jsem ho neviděla ozval, že přijede do Prahy. Já byla zrovna v po-rozchodový depresivní fázi a to, že ho uvidím mi vážně moc pomohlo. A tak jsem se téměř po 3 letech sešla se svojí první láskou v Praze a poprvý v životě jsem zažila jaký to je, když se vám po dlouhý době splní jeden z největších snů. Do teďka si na něj někdy vzpomenu a ta bolest tam je pořád trochu cítít, ale spíš se mi z něj stala taková ta hezká vzpomínka.

Další významnou osobu hraje samozřejmě první kluk (pokud máte první lásku a prvního kluka v jednom, jste vážně šťastlivci:D). Mým prvním klukem byl Kuba. Když se teď na to zpětně dívám, přijde mi, že jsme byli dvě děti, kteří se spolu učili, co to jako vztah a láska je (přesně jak je písnička od Sheerana - ''We were just kids when we fell in love, not knowing what it was''), protože jsme v tom ani jeden nebyli úplně zkušení. Byl to krásnej vztah, asi bych nemohla mít první vztah lepší, ale teď s odstupem času vím, že napořád by to být nemohlo.

A jak se říká - první rozchod bolí nejvíc, tak za mě teda určitě. No, já byla úplně vyřízená, patlala jsem se v tom, dělala jsem strašný, ale strašný kraviny, nakonec jsem skončila až u psychologa a trvalo mi třeba přes půl roku, než jsem s tim byla úplně ok. Teď si říkám, že jsem byla fakt hysterická a přeháněla jsem to, ale asi jsem i ráda, že jsem si tím prošla, že jsem taková silnější do budoucna..

Nejhorší na tom rozchodu bylo, že jsem si myslela, že už nemůžu potkat nikoho lepšího. A myslím, že to tak má třeba 80% holek/kluků, že si najednou říkáte ''ale co když už tu nikdo lepší nebude'', což je třeba největší blbost, která se vám v tý hlavě může vytvořit.. Názorný případ jsem já se svým nynějším vztahem.

Přesně po roce od rozchodu se mi v životě objevil Martin. Ze začátku jsem se tomu vztahu hrozně bránila. Měla jsem postavenou určitou zeď kolem sebe a nechtěla jsem tam nikoho pustit, jak jsem se bála, že mi to ublíží. Určitě to spousta z vás zná. Nechcete dát šanci někomu novému, protože ten, co jí měl před ním, vás úplně zničil. Když jsme spolu byli asi po třetí venku a na něm bylo vidět, že by se mnou vážně rád byl, tak jsem jela domů s tátou a řikala jsem mu o tom, jak si nejsem jistá nějakým vztahem a taky že nevím, jestli jsem připravená a on, protože viděl, jak moc bych na jednu stranu chtěla, ale na druhou se toho bojím, mi dal asi půl hodinouvou přednášku o tom, jak na vztah nemusíš být připravený, že to je něco, co se prostě musí zkusit. Že nemůžu jenom sedět a zahazovat přiležitosti, jen proto, že jsem ublížená z minula. Taky mi řekl důležitou větu ''Vem si, že takhle bys zahazovala dalšího a dalšího kluka a najednou ti je 30, nemáš nikoho a vidíš, jak všichni ti, které jsi zahodila jsou spokojení a šťastní s někým jiným, kdo jsi mohla být ty.'' ''A pak skončíš s někým jen abys s někým byla a budeš litovat, že jsi nepoznala víc.'' Takže vlastně díky tomuhle rozhovoru s tátou jsem udělala asi nejlepší rozhodnutí mého života - dala se dohromady s Martinem. A on najednou splňuje úplně všechno, co jsem si pak uvědomila, že mi v prvním vztahu chybělo. Od úplných maličkostí, až po vážně důležité věci ve fungujícím vztahu. Je to někdo, o koho se můžu opřít, komu bych svěřila i mojí nejcennější věc, komu se můžu svěřit, před kým jsem sama sebou, kdo je schopný mě ocenit, říct, že mi to sluší, i to, co ke mně cítí a jsem s ním neskutečně šťastná. 

Vymyslela jsem několik bodů, které jsem se už naučila, co se vztahů týče:

1. Dejte na srdce, rozum nestačí.

2. Buďte trpěliví - na každýho někde čeká někdo, kdo splní vaše očekávání a požadavky, jen to chvíli trvá, než se najdete

3. První rozchod bolí, ale chce to pořádně protrpět a ne schovávat a dusit v sobě.

4. Že už nikoho lepšího nenajdete je bullshit všech bullshitů

5. Základem vztahu je komunikace. Zní to dost banálně, ale vážně, když tomu druhému neřeknete, co vám vadí, on na to sám nepřijde a ve vás to bude akorát pěnit

6. Nebuďte tam, kde nejste šťastní - pokud máte pocit, že vám něco na tom vztahu nesedí a třeba už měsíc se toho nejste schopni zbavit, tak si o tom nejdřív promluvte a když to ani tak dál nepůjde, tak běžte zase dál. Nemá to cenu. Nebyli byste šťastní ani vy, ani váš protějšek

7. Kamarádit se svým ex je možný, ale jen do určité míry a za podmínek, že ani jeden nikoho nemáte, jinak to nedělá úplně dobře.

8. Úlety na jednu noc jako ženy prostě nedáváme nebo aspoň z velké většiny. Většinou do toho začnem míchat city a to pak není sranda.

9. Myslím si, že láska je pocit mezi největším štěstím a největší bolestí a ta hranice je strašně tenká.

10. Nebojte se otevřít srdce novým možnostem, i když se třeba bojíte z předchozí zkušenosti. Mohli byste přijít o úžasné, možná životní zážitky.

Vaše Lia.